cz | eng

Broňa PrušákováO mně

Moje cesta k jazykům

Jazyky mě vždycky přitahovaly a bavily. Angličtinu učím už od roku 2005, přitom sama jsem se ji začala učit až v dospělosti, kolem čtyřicítky – prošla jsem fázemi samouka, soukromými hodinami, kurzy na British Council, absolvovala postupně oxfordské zkoušky PET a FCE. Prošla jsem zkušenostmi od výuky začátečníků až po výše pokročilé, s různým profesním zaměřením, připravovala jsem jednotlivce ke zkoušce FCE, CPE nebo k bakalářské jazykové zkoušce. Pracovala jsem i pro firmy, ve kterých jsem učila skupiny i jednotlivce.

Moje cesta k učení jazyků ale nebyla přímočará – dlouho jsem měla pocit, že je neumím prakticky používat. Zlomové bylo, když jsem se naučila používat to, co umím v danou chvíli, vzdala jsem se představy, že už jsem toho měla umět daleko víc, a místo toho pokračovala v dalším zlepšování. A to je přesně to, co teď učím své studenty.

Už na základní škole mě lákala němčina a přihlásila jsem se na nepovinný kroužek, učil nás ale apatický důchodce a k praktickému použití němčiny jsme se nedostali skoro vůbec. Pustila jsem se tedy do ruštiny. Neměla jsem ale s kým trénovat a radit se, takže moje cesta byla plná pokusů a omylů. V páté třídě jsem si psala s chlapcem z Ruska v rámci školní výměny, ale pak jsem přestala kvůli stydlivosti, přestože mi kamarádky záviděly, že si píšu s klukem :-). Rok před maturitou jsem si z ní dobrovolně a trochu neobvykle udělala státní zkoušku. Zkoušela jsem potom číst knížku, ale vybrala jsem si takovou, která byla nad moje schopnosti, což mě odradilo.

V osmnácti nastala první konfrontace s cizinou. Rodiče si pořídili auto a vyjeli jsme do NDR. V Drážďanech mě vyslali zjistit cestu a ukázalo se, že Němci nerozumějí mně a ani já jim, což mě dost sebralo a na dlouhou dobu odradilo. Přispělo k tomu i to, že rodiče se mi smáli a divili, že se tak dlouho učím německy a nic. Dlouho mi pak trvalo, než jsem se rozhodla zbavit nálepky, že německy neumím, a začala zjišťovat, co přesně neumím a jak se to naučit. Na vysoké škole jsme měli z němčiny a ruštiny zkoušky na odborné úrovni a mně přišlo, že nestíhám, neorientuju se, doháněla jsem to pílí, ale k praktickému použití jazyka jsem se nedostala ani tady.

Broňa Prušáková v akci

Po revoluci jsme s manželem bydleli 5 let ve Vídni, kde jsem se pohybovala v německy mluvícím prostředí. Byla jsem v té době na mateřské dovolené a mé znalosti němčiny mi připadaly jak rozházené kostičky, ze kterých ne a ne složit hrad. Uměla jsem slovíčka, ale neuměla jsem mluvit. Postupně jsem se odvážila mluvit až s maminkami ze školky a ze školy. Byla to pro mě muka, připadala jsem si, že nic neumím, ale postupně jsem se rozvazovala, navazovala přátelství. Občas se stalo, že jsem nějaké slovíčko poradila i manželovi. Na tom jsem si uvědomila, že znalost jazyka není černobílá, že se nedá říct, že manžel umí a já ne, on uměl němčinu nesrovnatelně lépe používat a já uměla řadu slovíček. Ani po návratu jsem si ale nepřipadala, že němčinu nějak zvlášť ovládám, a odmítla jsem nabídku učit ji na hotelové škole, kde jsem učila jiné předměty.

Kolem roku 2000, kdy byly děti už větší, mi začala chybět angličtina. Nejdřív jsem obviňovala maminku a tatínka, že mě neposílali do jazykové školy, ale pak jsem si řekla, že si nebudu až do důchodu stěžovat, že mě angličtina minula. Že každé slovíčko, které se naučím, bude oproti tomu navíc. Začala jsem se učit z knížek, chodit na kurzy, chtěla jsem umět někomu zavolat, poradit cestu. Lily ve dveříchPouštěla jsem se do toho víc a víc, prošla jsem několik kurzů v jazykových školách. Později jsem se začala učit cíleně s dobrou soukromou učitelkou a brzy poté jsem začala sama učit začátečníky. Situace se vyvinula tak, že jsem skončila na hotelové škole a řekla si, že chci učit lidi, kteří se ode mě budou chtít učit něco, a já sama přitom profesně porostu. Privátnímu učení jsem se začala věnovat naplno. Začala jsem učit angličtinu a uvědomila si, že postupně můžu zvyšovat svoje znalosti, ale nikdy to nebude můj rodný jazyk jako čeština. V té jsem si jistá. A protože mám svůj jazyk ráda, začala jsem ho také učit. Tím, jak sbírám zkušenosti s učením dvou jazyků, umím líp prokouknout často skryté a nevědomé strategie, jak se jazyk neučit a nenaučit, takže kdo opravdu chce, může se posunout.